Rozhovor prezidenta SR pre český denník Lidové noviny, 31. 12. 2012

„Rozdělení Československa jsme se báli“

Luboš Palata, redaktor LN: Dvacet let od rozdělení federace - Slovenský prezident v rozhovoru pro LN vzpomíná, že Češi tehdy Slováky k samostatnosti v podstatě dotlačili. Dnes však tohto kroku nelituje. Slovenští politici v roce 1992 do poslední chvíle hájili společný stát, říká v rozhovoru pro LN dnešní slovenský prezident Ivan Gašparovič. Jako hlavní důvod slovenského úspěchu dvaceti let samostatnosti vidí reformy, vstup do EU, přijetí eura a zahraniční investice.

LN: Pane prezidente, patříte mezi osobnosti, které se výrazně zasloužily o vznik samostatného Slovenska. Označil byste za otce Česka a Slovenska Václava Klause a Vladimíra Mečiara, nebo to bylo složitější?

I.Gašparovič: Rozdělení Československa nebyla otázka dvou lidí, tak se to nedá říci. Byli předsedové dvou nejsilnějších stran, ODS a Hnutí za demokratické Slovensko (HZDS), které vedly rozhovory o tom, jak bude dál pokračovat Československo. A pánové Klaus a Mečiar byli v čele těchto stran. Výsledek rozhovorů ale nebyl zcela určitě rozhodnutí těchto dvou lidí. Byla to rozhodnutí těchto dvou stran. Samozřejmě Klaus a Mečiar měli i svá setkání mezi čtyřma očima, na kterých došli k nějakým závěrům. Ale i ty potom přednesli před grémiem a někdy byly přijaty, ale někdy také ne. Ano, Václav Klaus a Vladimír Mečiar byli hlavními osobami, ale za nimi byly jejich strany a ty byly v čele celého tohoto dění.

LN : Vy jste se stal jedním z klíčových lidí, kteří vytvářeli Deklaraci svrchovanosti a pak ústavu. Byl toto už nevratný krok k rozdělení?

I.Gašparovič: O tvorbě ústavy se rozhodlo až v momentu, kdy bylo jasné, že Československo v podobě, v které existovalo od roku 1990, dál existovat nebude. Že se budou hledat nové formy státního uspořádání. Tehdy se už začalo mluvit o konfederaci nebo soustátí, uspořádání, v němž by se zvýraznilo postavení obou republik. A to byl signál, že budeme muset připravit i zákonnou základnu, byť zatím úvahy o rozdělení republiky byly jen záležitostí novinářů a komentátorů. Proto jsme se museli začít připravovat. Uvědomili jsme si, že pokud se změní státoprávní uspořádání, ať už to bude konfederace, nebo samostatný stát, měli bychom něco mít. Ještě před ústavou jsme ale připravili Deklaraci svrchovanosti.Mnozí říkali, že je to jen cár papíru. Ano, právně to nebyl akt, který by k něčemu zavazoval. Ale naznačoval, že ať už bude nová forma soužití jakákoli, měla by vycházet z této deklarace.

LN: Bylo to tehdy tak, že česká strana tlačila na těsnější federaci nebo rozdělení, zatímco vy jste chtěli nějaký volnější útvar, a naopak do úplné samostatnosti jste se nijak nehrnuli?

I.Gašparovič: Do posledního momentu jsme my, mluvím o okolí mém a Vladimíra Mečiara, nemluvili o samostatném Slovensku. A byl to většinový názor na Slovensku, s jedinou výjimkou Slovenské národní strany. Věděli jsme, že se musíme s Čechy dohodnout, že nemůže dojít k jednostrannému vývoji.

LN: A jaká byla vaše představa?

I.Gašparovič: Zatímco ODS směřovala k samostatnému státu, HZDS chtělo zachovat federaci, ale se silnou Slovenskou republikou. My jsme tehdy říkali, že konfederace nebo federace musí zůstat střechou a Česká republika a Slovenská republika budou pod ní se svými parlamenty, vládami, samostatnými hospodářskými politikami. Uvažovali jsme i o samostatných financích, což tehdy česká straně tvrdě odmítla s tím, že v tom případě žádná federace ani konfederace nebude.

LN: A proč jste se té ideje nějaké podoby společného státu drželi více než Češi? Měli jste obavy z toho, co může plná samostatnost Slovensku přinést?

I.Gašparovič: Ano, určitě. Poslední setkání, kdy se rozhodlo, že společný stát skončí, v srpnu 1992, mi utkvělo nejvíce v paměti. Konalo se v Bratislavě na Boriku. Začínalo ve dvě hodiny odpoledne, ale předtím bylo setkání ekonomických a finančních expertů obou států. S panem Mečiarem jsme dorazili na Borik trochu dříve. Přišli k nám členové slovenské delegace a Mečiar se jich zeptal: "Tak co, jak to šlo?" A pan profesor Hvezdoň Kočtúch tehdy řekl: "Konec! Nechtějí se bavit o ničem jiném než o rozdělení. Nedohodli jsme se na ničem."

"A to si představují jak?! Jak dlouho vydržíme, půl roku, rok, řekněte nám? Jak na tom jsme ekonomicky?" zeptal se Kočtúcha zkoprnělý Mečiar. Podobně v šoku jsem byl i já. My jsme na něco takového nebyli vůbec připraveni. My jsme nevěděli, co se s námi stane, když se Československo skutečně rozdělí. Odpoledne už se celá jednání nesla v této atmosféře. Už bylo jasné, že další jednání už budou jen o dělení majetku. A tehdy pan Mečiar do závěrečného prohlášení, které se vytvářelo do tří hodin ráno, prosazoval větu, že "česká strana zaujala stanovisko, že když ne unitární stát, tak dva samostatné státy". Česká delegace se této větě bránila, ale nakonec se tam objevila. To byla pro mě chvíle velmi silná i emotivně, kdy jsem si řekl: "Tak, právě teď skončil společný stát." A od té chvíle jsme byli nuceni uvažovat samostatně. Už se jen dělilo.

LN: Bylo na rozdělení něco pozitivního?

I.Gašparovič: To, co bylo důležité, že k rozdělení došlo bez tlaku zvenčí (na rozdíl od roku 1939, pozn. red.). Byla to naše svobodná vůle, byť v té době spíše politická, než vůle občanů, ale rozhodli jsme se sami.

LN: Říkal jste, že jste se samostatnosti obávali, také z ekonomického hlediska. Jak na tom Slovensko před těmi dvaceti roky bylo?

I.Gašparovič: Samozřejmě hůře než Česko. Jak po našem posledním setkání na Pražském hradě řekl i prezident Václav Klaus, Slovensko je na tom dnes lépe, že jsme vzrostli za dvacet let o 100 procent HDP a Česko jen o padesát.

Ale to také znamená, že tehdy jsme na tom byli o to hůře, o to jsme to měli těžší. Na Slovensku v té době byly okresy, kde nezaměstnanost přesahovala padesát procent, rozpadlo se nám celé zemědělství, rozsypal se nám průmysl, neměli jsme devizové rezervy... Celé naše devizové rezervy byly tehdy kolem čtyřiceti milionů dolarů, to nebylo ani na den. Proto první, co jsme museli udělat, tehdy bylo, že jsme prodali náš tabákový průmysl Němcům, abychom vůbec nějaké devizové rezervy měli.

LN: A šlo jen o ekonomiku?

I.Gašparovič: Nejen. To, co dodnes nemohu pochopit, najednou jsme byli ve všem horší než Češi. Ať už šlo o občanská práva, ve vztahu k menšinám, psaly se různé demarše, najednou se proti nám obrátil svět. Já nechci říci, že na tom neměla podíl i tehdejší politika, ale často jsme měli pocit, že jsme obviňováni z něčeho, co reálně nebylo. Tady nikdo neutlačoval maďarskou menšinu, ale všichni na nás křičeli, že utlačujeme Maďary. Ano, Rómové masově ztráceli zaměstnání, ale to nebylo nějakým zásahem vlády, to byl ekonomický vývoj, zanikly mnohé podniky, v nichž pracovali. Já si pamatuji, jak Maďaři chtěli hlasovat při našem přijímání do Rady Evropy proti nám. Ministr zahraničí Eduard Moravčík mi tehdy volal, že chtějí přijmout jen Čechy a nás ne. Jen díky tvrdým a dlouhým vyjednáváním jsme prosadili, že se hlasovalo nejdříve o Slovensku a pak o Česku, aby museli přijmout oba státy. Ano, měli jsme velké problémy, ale já jsem rád, že dnes mohu říci, že jsme je zvládli, že Slovensko je všeobecně uznávané v evropské i světové politice. Že jsme důvěryhodným státem, kam se nebojí přijít investoři. A že i v těch těžkých chvílích, které prožívá EU a eurozóna, Slovensko není někde na chvostu. To mě těší.

LN: Kde vy vidíte základ slovenského i ekonomického úspěchu? Je to v tom, že Slováci jsou pracovitější než Češi? Nebo jste prosadili tvrdší reformy?

I.Gašparovič: Pracovitější, to bych neřekl. Bylo to i v tom, že jsme si uvědomovali, v jak špatném postavení jsme. A ja musím jen vyslovit obdiv lidem na Slovensku, že jsme dokázali tuto skutečně velkou bídu překonat. Že tu lidé zakládali malé podniky, že sami vytvářeli nová pracovní místa a že jsme získali důvěru investorů. Tím prvním krokem bylo, že k nam přišel Volkswagen. To byla velká investice, která dala signál jiným, že na Slovensku jsou schopní lidem že tu jsou odborníci. A navíc, že za práci, kterou dělají, nepožadují tak vysokou mzdu jako jinde. Pomohlo nám také to, že jsme si uvědomili, že potřebujeme reformy, a udělali jsme je mnohem tvrdší než naši sousedé. Budeme mít i v tomto roce jeden z největších růstů v celé Evropské unii, kolem 2,6 procenta HDP.

LN: Co byste popřál oběma našim státům do příštích dvaceti let?

I.Gašparovič: My jsme se vlastně před dvaceti lety rozdělili, ale hned nato jsme se zase sešli. A to tím, že jsme vstoupili do Evropské unie. I z tohoto pohledu bylo to rozdělení méně jednoznačné, protože členství v Unii nás zase spojuje. Oběma našim státům bych i proto popřál, aby překonaly tyto těžké roky krize. A pokud jde o ty naše vztahy - tak ne aby vydržely, ale aby byly ještě lepší, než je máme nyní.